V běžné šlechtické rodině se rodilo kolem šesti dětí. Důvod byl čistě pragmatický-vysoká úmrtnost při porodech a v batolecím věku. Vyhráno ale neměli ani starší potomci, které kosily časté vlny moru a jiných epidemií. Velkou nadějí byl tedy vždy prvorozený syn, na jehož bedra byla naložena povinnost a pocta převzetí a rozmnožení rodového majetku, spojená s nadějí na nové pokolení a péči o dobré jméno rodiny. Než se tak stalo, prošel si šlechtický syn velmi náročným drilem, který povětšinou byl zakončen vysokou školou právnického, nebo filosofického zaměření. Jeho ostatní sourozenci se většinou museli spokojit s placenými úřady ve vojenské, duchovní sféře, nebo u dvorních kanceláří.

I oni ale už od věku tří let pobývali ve společnosti francouzských, či španělských vychovatelek, aby si osvojili brzy jazyk. Bylo běžné, že jich do svých deseti let ovládali pět. Základem byla samozřejmě latina, kterou využívali hojně na vysokém učení. K jazykům se v pěti letech přidala matematika a botanika. Zanedbána nebyla a ni jízda na koni, umění zacházet se zbraněmi a hra na vybraný nástroj.  Poslední jmenovanému předmětu společně s jazyky a společenským chováním se věnovaly pro změnu mladé šlechtičny, jejichž posláním byl jak známo výhodný sňatek.

Prvorozený syn měl naopak daleko větší privilegia v oblasti vzdělání, které bývalo natolik zhuštěné a intenzivní, že běžně opouštěli fakulty vysoké školy již ve svých osmnácti letech, jako tomu bylo například u hraběte Jana Adama Qestenberga, vlastníka Jaroměřic nad Rokytnou. Po studiích se obvykle každý mladík vydal na takzvanou “kavalírskou cestu”. Ta obnášela pobyty na evropských dvorech, zdokonalováním se ve dvorské etiketě a jazycích. Po návratu byl syn připraven převzít majetek rodu se všemi závazky a obvykle vstupoval do již předem určeného manželského svazku