Výše uvedená čísla jsou navíc přepočítána na počet odpracovaných hodin a ten je v Německu dokonce o pět až deset hodin nižší a tím se rozdíl v reálné produktivitě práce ještě prohlubuje.

Produktivita práce byla od počátku kapitalismu, potažmo od průmyslové revoluce 19. století, až do konce 20. století definována především schopností lidských pracovních sil vytvořit požadovaný produkt v reálném čase. Doba se však mění a dnes se za nárůstem pracovní efektivity skrývají nové technologické možnosti. Robotizace a automatizace je dnes tím řídícím prvkem, přitom v Česku si v této oblasti nestojíme zrovna špatně. Ve srovnání s Německem se nové technologie zavádí až v 90 procentech výroby. Potíže u nás vznikají v jejím praktickém využívání.

Řada českých firem se totiž potýká s problémem efektivity zařazení nových technologií do konkrétní praxe a s proškolením zaměstnanců. Němci jsou v takovém počínání pružnější, možná to souvisí i s odlišnou mentalitou, těch příčin bude ale jistě více a nelze je zjednodušovat do modelu, že Češi jsou horší a Němci lepší.

Vztahy mezi zaměstnanci a podnikateli nemusí být vždy jen ve stylu „nadřízený – podřízený“

Česká republika je také více zkostnatělá, co se týče možnosti skloubit částečně i svůj soukromý život s prací ve firmě, podnikatelé i zaměstnanci si u nás k sobě hledají cestu mnohem obtížněji a po konci pracovní doby nadobro přerušují vztahy, které obnovují teprve s dalším pracovním dnem. Zaměstnance v podstatě nezajímá, co se ve firmě děje v době jejich osobního volna.

Řada pracovních činností by se dala vykonávat právě z domova, nebo případně na cestách, pomohla by tomu i pružná pracovní doba, která by nebyla vázána na víkendy, svátky, některým lidem se dobře pracuje třeba navečer či v první polovině noci.
Odborníci odhadují, že současné tempo růstu české produktivity práce je tak pomalé, že by Německo nemohli Češi předhonit ani za 40 let. Dalším nepříjemným faktorem pro české firmy je požadavek na růst reálných mezd, ty by měly v dalších letech stoupat velice výrazně.